3) Jaký je váš vztah k politickým stranám? Podporujete někoho, nebo máte ve vaší zemi pravicovou stranu?

ATP nemá žádné spojení s žádnou politickou stranou v zemi. Abychom pochopili náš postoj, který se může zdát radikální nebo izolující, musíme pochopit politickou situaci v naší zemi. Politický pluralismus v naší zemi byl obnoven v roce 1991 po studentských protestech a pádu sochy tyrana Envera Hodži. Tento pluralismus však zorganizovala Komunistická strana Albánie, která po formální změně názvu na „Socialistická strana Albánie“ vytvořila několik pokusů a malých fantomových stran spolu s největší „opoziční“ stranou v zemi s názvem Demokratická strana, která se ideologicky řadí do liberální středopravice. Tato strana byla plná bývalých agentů komunismu a od prvního dne sloužila jako nástroj pro mírový přechod od komunismu k demokracii, aniž by způsobila jakoukoli škodu albánské komunistické třídě, na rozdíl od toho, co se stalo v Rumunsku, kde komunisté čelili popravám a pronásledování.

Od roku 1991 až do dneška albánská politika nezná žádnou jinou mocenskou sílu kromě bývalé komunistické strany, která pouze změnila své symboly, a Demokratické strany, která shromáždila bývalé služebníky komunistického systému. Ještě skandálnější je, že vůdci těchto stran zůstávají na politické scéně od 90. let a stejně jako jejich komunističtí předchůdci neopouštějí své strany ani moc, téměř vyzývají samotnou smrt.

V posledních letech se v zemi objevilo několik dalších malých politických iniciativ, založených buď mezinárodními marxistickými organizacemi, nebo mladými ultrakapitalistickými jedinci, jejichž cílem je v konečném důsledku především finanční bohatství. Politická scéna v naší zemi je proto nejen chudá, ale také silně manipulovaná socialistickým státem-stranou. To nám znemožňuje polevit v ostražitosti a podat někomu pomocnou ruku.

4) Inspirujete se minulostí? A pokud ano, z které? Z vaší národní, nebo zahraniční?

Jako tradiční hnutí s národním charakterem je pro nás historie albánského lidu naším nejčistším zdrojem inspirace. Na první pohled se Albánie může jevit jako geograficky malá země a možná bez velké historie, ale historická fakta jasně ukazují, že od starověku přes středověk až po moderní dobu byla naše země plná národního odporu, invazí, izolace, triumfů a tragédií. V mnoha ohledech se rozmanitost našich historických zkušeností může srovnávat s mnohem většími státy v regionu.

Období starověku a Ilyrů pro nás představuje zlatý věk moci a svobody našich předků, kteří na poloostrově založili raná království a žili důstojně a nezávisle, dokud je Římská říše neporazila, a později následovaly slovanské migrace, které naše předky tlačily blíže k pobřeží Jaderského a Jónského moře.

Středověké období korunuje jeden z velkých hrdinů Evropy, Gjergj Kastrioti Skanderbeg, epický hrdina, který pocházel z malého, ale velmi odhodlaného národa. Skanderbeg je seriózními historiky často považován za jednoho z obránců Evropy v době osmanské expanze. Tím, že na více než dvě desetiletí zastavil osmanský postup a vyhrál mnoho bitev, albánský kníže ukázal, že i bez silné podpory evropských států byl evropský rytířský duch v našich zemích živý a silnější než vzdálené byrokracie západních křesťanských mocností, které ho často nechávaly bez skutečné podpory, když čelil mocné říši. Shromážděním albánských knížat vytvořil Skanderbeg důležitou politickou a vojenskou unii a prapor rodiny Kastrioti s černým dvouhlavým orlem na červeném poli se stal národní vlajkou, kterou Albánci používají dodnes.

V moderní době představuje období albánského národního obrození, které vedlo k vyhlášení albánského státu a později k vytvoření albánského království, jeden z nejdůležitějších momentů v našich dějinách. Během této doby dozrály podmínky a formoval se silný národní duch, který později pomohl utvářet evropskou Albánii po pěti stoletích osmanské nadvlády. Tento vývoj byl rychle přerušen fašistickou okupací a později komunistickým režimem, který byl nastolen po druhé světové válce.